Šaty s názvem Ráno u moře

05.08.2018

Každé mé šaty mají svůj příběh (módní přehlídka Malé Hoštice).

Slyším šumění moře, nechce se mi vstát. Ale hlavou mi prolétne myšlenka, že nemohu přjít o ten okamžik, kdy se probudí příroda. I když tento okamžik jsem už viděla, prožila vícekrát, nikdy se ho nenabažím. 

Všude je zvláštní klid. Vše je zahaleno do stříbrné mlhy i příroda je oblečena do stříbrné noční košile. Je ještě trochu chladno, vítr si pohrává s mými vlasy. Písek ještě studí, lehce našlapuji a zanechávám v písku otisky mé nohy. Otisk mého já, ale vlna za vlnou pomalu zaplavuje mou stopu a ona mizí. Všechno je pomíjivé. Vše. Je to smutné uvědomění si, že tomu tak je, co bylo před vteřinou už není. 

Chladná voda mi protéká mezi prsty. Kamínky se mi vtiskuji na má chodidla. Sednu si a chystám se pozorovat ten přírodní úkaz, úkaz zrození, probuzení. Najednou mám pocit, že vše se ztiší, přichází ten okamžik, okamžik ticha, až mrazivého ticha. Cítím, že se náš pozemský čas zastavil, že vše přestalo dýchat a vše čeká na to nadechnutí, které přijde. 

A je to tu. Nastává ranní symfonie, kterou bereme všichni jako samozřejmost. Jako něco s čím počítáme, že vždy přijde. Začne to malým paprskem, který projede po hladině moře. Až ke mně a nachvíli mě oslepne. Paprsek sílí a mohutní-hladina si pohrává s těmi stříbrnými nitěmi, které se pomalu mění ve zlatavé odlesky. Slunce už zaplavuje. Je mi nádherně. Je mi božsky. Cítím se jako bohyně zrozená z mořských vln. Nevadí, že mám na sobě jen košili, ale ten pocit bohyně je ve mně.