Mad race 2018

05.01.2019

Je šílené dusno, nad námi se hrozivě honí těžké mraky nasáklé vodou. Zdálky slyšíme hrozivé zvuky a občas oblohou proletí blesk. My stojíme na startu. No stojíme, spíše nervozně poskakujeme a čekáme na povel. Před sebou se na nás škodolibě dívá Vańkův kopec.

Vybíháme. Akandující diváci nás svými hlasy povzbuzují. Prvních pár desítek metrů běžíme, ale na první překážce mám pocit, že mi nohy úplně zdřevěněly. Jen se dívám na nohy svých spoluběžců. Bože. Já už nemůžu. A to jsem uběhla jen pár metrů, ale ten dav. Ta energie všude kolem mě pohltí a já bojuji sama se sebou. 

První voda, kterou musíme přebrodit je vítána s radostí nás všech. Trochu se osvěžíme a běžíme dál. Běžíme. Běžíme. Překonáváme překážky. Zažívám si pocity strachu. Bojím se. Vylézám po síti do výšky až do korun stromů. Cítím v sobě to napětí. Ten pocit strachu. Musím, musím. Nic jiného mi nezbývá. Soustředím se. Stačí jeden špatný krok a spadla bych. Dokázala jsem to.

Čekají nás další překážky. Náročnější, čím dál více. Saháme si na dno svých sil. Brodíme se blátem. Taháme pneumatiky. Plazíme se. Přeskakujeme. Navzájem se povzbuzujeme. Pomáháme si. V očích nám jiskří nadšení a zápal. Blíží se závěr. S pytli vybíháme kopec a pak běžíme dolů do cíle.

Jsme tam po 13 km. Jsem štastná. Unavená. Celá od bláta. Dívám se kolem na ty rozzářené tváře svých bizonek. Jsme parta bláznů??? Jsme. Nejsme. Záleží na vás. Jedno ale vím. Je to nádherný pocit překonat strach, bolest a nechat vyplavit endorfiny. Hormony štěstí. Vyčistit si hlavu s partou fajn holek. Děkuji mé fitness trénérce Radunce Novákové. Jsi skvělá, nebýt tebe sedím doma. Anezažiju nikdy tyhle pocity!!!