akryl- 80x120
...klíčová slova k obrazu....múza-polibek-vážka- znovuzrození
Mám velkou radost už je na světě kolekce originálních šatů s názvem Na křídlech. Nechala jsem se inspirovat příběhem o Ptačích lidech.
..lidé kdysi dávno měli křídla, aby mohli žít svobodně a šťastně....křídla jim pomáhala být v harmonii..kdykoliv mohli vzlétnout...ale postupem času si na svá berda začali klást strachy a křídla ztěžkla..až je lidé úplně ztratili a přestali létat...jejich životy se začaly být plné strachů...plné úzkosti...
Motiv na šatech -čtverec znamená ohraničený život plný zákazů, příkazů, nesmyslných pout....domnělých jistot...a křídlo pronikající čtvercem je touha po svobodném životě..po životě plném harmonie..po naplňujícím životě....
Moje šaty Vám pomohou roztáhnout křídla .......
..mám doma spoustu knížek,, ...každá z nich má příběh, jak si mě našla..každá z nich je pro mě poklad..všechny trpělivě čekají , kdy je znovu otevřu, prolistuji, čekají na to, kdy mi mohou předat další poselství, další myšlenku...která obohatí můj život...dnes si mě našla kniha Válka umění od Stevena Pressfielda s tímto poselstvím- Víte z čeho máme i my lidé strach? Strach z toho, že uspějeme. Že se můžeme stát člověkem, kterým ve svém srdci skutečně jsme.....
,, Bojíme se zjištění, že jsme víc, než si myslíme. Víc, než si myslí naši rodiče/děti/učitelé. Bojíme se, že skutečně máme nadání, ke kterému nás nabádá ten ustavičný tichý hlásek. Že opravdu máme odvahu, odhodlání a schopnosti. Bojíme se, že můžeme skutečně vést svou lod´, zapíchnout vlajku a dosáhnout země zaslíbené. Toho všeho se bojíme, protože kdyby to byla pravda, odcizili bychom se všem lidem v životě. ...........ale taky přátele najdeme, na místech, na kterých nás nenapadlo hledat. Jsou to lepší, opravdovější přátelé. A my jsme zároveň a opravdovějšími pro ně..."
...a tak se přestávám bát a poslouchám ten tenký hlásek, který mi říká:,,Maluj!"
..to babí(indiánské) léto je nádherné..všude září žlutá až zlatá barva listí...slunce své paprsky prostrkuje mezi barevnými větvemi stromů. Podle legend jsou to odlesky zlatého kopí archanděla Michaela bojujícího s drakem, který může prezentovat temné kouty naší duše..
Každý z nás má svůj vnitřní boj s drakem.. boj se svými obavami, strachy, nejistotami..s věcmi, které schováváme a necháváme je uzavřené....bojíme se je otevřít, bojíme se s nimi bojovat. Příroda nám právě v podzimní čas může ukázat cestu do vlastního nitra...cestu..na které si vše můžeme ujasnit (i slovo ujasnit nás odkazuje ke světlu)....
Vnímejte tedy ty zlatavé odlesky Michaelova kopí a pozorujte přírodu zahalenou do zlátnoucího listí a věřte tomu, že nás Matka příroda chce vést k odvaze, rozhodnosti ...k tomu, abychom i my moudře využili své zralé plody našeho já....a ujasnili si svou cestu...
( inspirace knihou Na cestě od lilie k růži od Táni Smolkové)
Kolem mě poletuje peříčko..vznaší se zlehounka..odněkud z výšky..napadne mě do něho fouknout a ono se roztančí...tančí a já foukám...je to zábavná hra..krásné představení..když přestanu foukat...zesmutní a padá dolů. Ještě těsně před zemí ho lehce zachytím do dlaní. Lehce, abych ho nerozmáčkla. Tiše se ptám... Odkud jsi..Co všechno jsi vidělo? Jak vypadá ten náš svět z výšky? Co mi přinášíš?...nějaké poselství?...
Děkuji ti za to, že sis mě našlo...já totiž věřím tomu, že tam kam spadne peříčko, tam se usadí láska......
...vychutnej si mou vůni a nemysli na nic jiného..přivoň si....přitul se ke mně..povídej mi o květinách, které voní jako já.....povídej mi o všech krásách světa o motýlech, ptácích, o putujících oblacích, o šumícím moři ..
Povídej, jak moc mě miluješ...povídej mi, že
jsme tu spolu navždy, přitiskni mě k sobě a nachvíli se schovejme do našeho vesmíru...a ráno mi řekni:,,Krasné ráno."
..lehce povyskočím a mé tělo se zvedá ..JÁ roztahuji ruce a letím..jááá letím...je to velmi zvláštní pocit..neletím moc vysoko..mám zatím trochu respekt z výšky..zkouším jen, jak to jde..nade mnou jsou oblaka, zářící slunce...užívám si ten zvláštní pocit..nevěděla jsem, že umím létat, že mi ještě nikdo nepřistřihl křídla..pousměju se.. a letím..a letím..známí lidé mi mávají, volají na mě..a já vnímám jen hlasy a nerozumím jejich slovům..................................................
...najednou se v tom nejkrásnějším pocitu probudím..to byl sen?..jsem zklamaná...ale hlavou mi proběhne věta Coco Chanel:
,, Pokud jste se narodila bez křídel, nic jim nebrání v růstu".
Tak MNĚ rostou křídla...kráááása....těším se na ten let...
..včera jsem si kladla otázky..zda jdu tou správnou cestou ..zda jsem na křižovatce neměla odbočit jiným směrem, anebo jít stále rovně....ale mé pochybnosti jsem poslala dál..vyhnala jsem ty myšlenky a otevřela si knihu a v ní jsem na položenou otázku dostala odpověď...
Císařovna poznává svět skrze vlastní individuální cestu a neběhá po cestičkách vyšlapaných jinými.......Jakmile císařovna nabude jistoty ohledně své individuální cesty a svého cíle, pevně se zakořenila a nic už ji nesvede z cesty....
( z knihy Cesta císařovny)
..je tu podzim...letní dny už odevzdaly svou vládu....příroda se převléká do teplých barev...barev tichých, konejšivých, harmonických...ty září v ubývajícím světle...slunce už jen na krátké chvíle rozzáří vše kolem nás..
Cítím velkou chut´ po uklidnění, rozjímání, po tiché harmonii.. ta touha po velkých zážitcích, prožitcích ustupuje...pomalu nastává čas vnitřního procitnutí...čas schoulit se do sebe, čas sklizně, čas kladení si otázek, co jsme udělali...co jsme zasadili...co sklidíme...co dokončíme..kam spějeme...jako ta příroda cítíme, že to tak má být...
.......ale ještě chvíli nastavme tvář slunci a nechme se jím ještě hýčkat...
...dnes jsem si vytáhla kartu na den...Přebírám zodpovědnost za svůj život a rozhoduji se pomocí své vnitřní moudrosti....asi jsem si ani nemohla vytáhnout jinou, protože tahle myšlenka mě doprovází ted´každý den..přesně na tohle stále myslím..školní rok začal beze mě...po tolika letech.. už mám nakročeno jinou cestou...už není tak nalajnovaná, naprogramovaná, předem ohodnocená..už to není cesta jistoty...na moji novou cestu jsem měla velké nutkání přejít....je to cesta vnitřní moudrosti...uvidíme, jaká bude...
(foto detail malovaného trika)
Otevírám okno a cítím závan čerstvého vzduchu...být ptákem roztáhnu křídla a letím...ale i tak cítím tu svobodu...svobodu v sobě. Být najednou tím, čím jsem vždy chtěla být...chci žít život podle svých představ...chci svou tvořivostí, radostí z práce, svým nadšením, zápalem zdobit svět. Nechci už ztrácet čas věcmi, které už mi nic nepřináší...které mi berou energii. Těším se z té nové cesty! Před sebou mám spoustu plánů-ale vím, že každý z nich má svůj čas..každý z nich se jednou uskuteční...věřím tomu...život má být báječnou jízdou plnou dobrodružství a já se na ni těším...
O své jízdě s názvem,,blanke-art,, budu tady psát...Vždyt´jak píše Robin S. Sharma
,,Tajemství na štěstí je jednoduché: Najdi si to, co doopravdy rád děláš, a dej tomu veškerou svou energii."
(detail malovaného trika)
...na chvíli zavřít oči...vytvořit si kolem sebe růžovou bublinu...bublinu, která ochrání...bublinu plnou krásných pocitů...bublinu, která umožní být chvíli ve svém světě..ve světě snů, splněných přání...lásky...touhy....může se stát, že bublina praskne a roztříští se růžová všude kolem po lidech, kteří budou v blízkosti...kolem Vás...a to tak má být...budou "nakaženi" tou láskou..tím sněním...............
...je někdy fajn si nabarvit svět na růžovo...nestydět se za romantická gesta..nestydět se říct pár krásných slov..nestydět se žít tak trochu bláznivě s růžovými brýlemi na očích..............
...pro někoho obyčejný den...pro někoho začínají prázdniny, dovolená... A pro mě? Den s velkým D... Den velmi zvláštní...Den, na který jsem se těšila a teď je tu..a já nevím..slzy se mi nehrnou do očí ani smutkem ...ani radostí....zvláštní pocit -pocit, kdy něco starého končí..něco nového začíná....
Po 24 letech opuštím místo učitelky ..místo
před tabulí..místo před žáky... už nebude mým místem...Bylo to poslání..krásné
poslání. Ale věřím, že mé rozhodnutí
začít novou dějovou línii ve svém životním příběhu je správné...
Děkuji těm, kteří mě v mém rozhodnutí podpořili
a budou mi držet pěsti..život je příliš krátký na to, abychom mrhali svými sny a nesnažili se je uskutečnit... Těším se na tu jízdu...
...dívám se na oblohu a žasnu nad tou krásou....obloha je plná beránků někam putujících po obloze....nevím, kam se vydali... ...nemohu odtrhnout oči od té krásy...hned si vytahuji mobil, ať si tu nádheru zvěčním...všechno si teď fotíme...asi nám nestačí mít to, co prožíváme jen na v hlavě...zvláštní.. naučili jsme se vše krásné, co děláme si uchovat do mobilu...a tak fotím, fotím ty putující beránky s hlavou zakloněnou..až se mi z toho točí hlava, ale jsem šťastná ...jenže..celá omámená zjistím, že musím utíkat do práce..
Přibíhám na poslední
chvíli a všem kolem říkám:,,Viděli jste tu nádhernou oblohu plnou beránků????"
Ne...Ne..... Neviděli....
Nepřišla od nikoho odpověd´..ANO...zvláštní..zesmutněla jsem..Nikdo po ránu nezvedll oči k nebi....????... Ale já věřím, že vy co čtete tento článek, ANO...
..a ted znovu zvedněte oči...jestli ještě putují....
Hezký den!
...je šílené dusno..nad námi se hrozivě honí těžké mraky nasáklé
vodou..zdálky slyšíme hrozivé zvuky a občas oblohou proletí blesk...my stojíme
na startu...no stojíme, spíše nervozně poskakujeme a čekáme na povel...před sebou
se na nás škodolibě dívá Vańkův kopec...vybíháme...skandující diváci nás svými
hlasy povzbuzují..prvních pár desítek metrů běžíme, ale na první překážce mám
pocit, že mi nohy úplně zdřevěněly..jen se dívám na nohy svých
spoluběžců..bože..já už nemůžu..a to jsem uběhla jen pár metrů..ale ten dav..ta
energie všude kolem mě pohltí a já bojuji sama se sebou...první voda, kterou
musíme přebrodit je vítána s radostí nás všech..trochu se osvěžíme a
běžíme dál..běžíme..běžíme.. překonáváme překážky..zažívám si pocity
strachu..bojím se...vylézám po síti do výšky..až do korun stromů..cítím v sobě
to napětí..ten pocit strachu..musím..musím..nic jiného mi nezbývá..soustředím
se ..stačí jeden špatný krok a spadla bych ..dokázala jsem to..čekají nás další
překážky...náročnější..čím dál více....saháme si na dno svých sil..brodíme se
blátem..taháme pneumatiky...plazíme se..přeskakujeme...navzájem se povzbuzujeme..pomáháme si..v očích nám jiskří nadšení a zápal...Blíží se závěr...s pytli vybíháme kopec a pak běžíme dolů do cíle....
jsme tam po 13 km ...jsem štastná..unavená..celá od bláta....Dívám se kolem na ty
rozzářené tváře svých bizonek...jsme parta bláznů???...jsme...nejsme...záleží na
vás..jedno ale vím...je to nádherný pocit...překonat strach, bolest a nechat
vyplavit endorfiny...hormony štěstí...vyčistit
si hlavu s partou fajn holek..Děkuji mé fitness trénérce Radunce Novákové.....jsi skvělá...nebýt tebe..sedím doma..a nezažiju nikdy tyhle pocity...!!!
Vidím jahody a zvedají se mi koutky rtů do úsměvu..cítím jahodovou vůni, která mě odnáší do dětství...vidím se v rozevlátých šatech v jahodové barvě....směji se a toužím políbit babičku, která mi v dětství jahody s láskou chystala a přitom se krásně smála.
Beru si nedočkavě první jahodu...tvarem mi připomíná
srdce-křehké, jemné, vońavé...jemně zmáčknu prsty a jahodová červeń pomalu po
nich stéká..slíznu si ji z prstů a vůně jahod je všude kolem mě..najednou
se ocitám v jakési jahodové bublině..jahoda provoní můj svět...její chuť je nepopsatelná.v té chuti cítím radost, léto,
energii... v ústech se jahoda rozplývá a
semínka se vloudí do mezer mezi zuby...usměji se, když si představím, jak vypadám,
když je jazykem loudím...Zachvíli zjistím, že je miska prázdná.....a já jsem šťastná, protože jsem zase jen na malou chvíli byla ta malá holka s červenou pusou od jahod...a ještě ve mě doznívají slova babičky:,,Babulko, běž se umýt.....:)!"
Svět byl během chvíle celý jahodový, provoněný a krásný .. a přitom stačí tak málo jen se chvíli zastavit a sníst si jahodu....
Dívám se na obraz
kvetoucí mandloně od Vincenta....vidím představách, jak
prochází krajinou v Provence blízko Arles se svým malířským stojanem a barvami, slaměný klobouk proti slunci mu zčásti zakrývá jeho zamyšlenou tvář s ostrými
rysy a plachýma očima...jde shrbený a pohroužený do svých myšlenek..před ním
se rozzáří růžová záplava malých kvítků.. sad kvetoucích mandloní vítá umělce
a vzbuzuje u Vincenta lehký úsměv..zastaví se, rozhlédne ..očima hledá místo
pro stojan, který chce ,,zavrtat" do ještě zmrzlé země..nejde to..trochu
znervozní..něco si v duchu zašeptá, je neklidný..má už velké nutkání mít
štětec v ruce a začít...a najednou i příroda ztiší...nechce rušit velkého
umělce v jeho díle....mandloně začínají kvést i na Vincentově plátně...Vincent maluje horlivě, soustředěně, je ve svém světě...maluje strom
opředený mýty.....maluje umělec opředen mýty....Vincent tuší..že mají něco
společného.......................Děkuji, Vincente!....
(detail šatů)
...přiznám se, že nepoznám Velký a Malý vůz...nenajdu hvězdu se jménem Sírius ...nevidím v té kráse další souhvězdí..jen když zvednu hlavu vnímám tu nádheru....přemýšlím, kde je konec toho vesmíru....kam až sahá tahle Tajemná říše? Má někde konec a začátek ? Je tam někde má hvězda, která řídí můj život? Můj osud? Můj svět? Možná by mi mnozí vědci dali odpověd......ale asi nechci si rozumově vše vysvětlit....chci to vnímat stále jako malá holka....zasněně a mít noční oblohu v myšlenkách jako fascinující hru blikajících světel. Věřit ve svou hvězdu, věřit, že tam jsou hvězdy, které mi přejí a slyší má tajná přání.....................věřit, že se těch hvězd jednou
...................................................,,dotknu"...................................................
,,I often think that night is more alive and more richly colored the day." (Vincent vanGogh)
...letní noční obloha...plná hvězd...nás láká zvednout hlavu a dívat se, jestli náhodou jedna z těch hvězd padá...padá k nám dolů a když ano.. vysíláme k nebi přání jako malé děti...tiše předem zašeptáme:,, Děkuji!!"... a mrkneme směrem k tmavému nebi ...plné kmitajících, zařících, tančících...vibrujících hvězd. Je to noční koncert barev ...a jak řekl Vincent, je bohatší a živější než den.....
Užívejte si těch chvil...hledejte hvězdy...zkoumejte souhvězdí a držte při tom někoho za ruku...a zjistíte, že i v očích se objeví třpyt hvězd....šť astných hvězd....
-každé mé šaty mají svůj příběh(módní přehlídka Malé Hoštice)
Slyším šumění moře..nechce se mi vstát..ale hlavou mi prolétne myšlenka ..že nemohu přjít o ten okamžik..kdy se probudí příroda..i když tento okamžik jsem už viděla, prožila vícekrát, nikdy se ho nenabažím..všude je zvláštní klid...vše je zahaleno do stříbrné mlhy i příroda je oblečena do stříbrné noční košile..je ještě trochu chladno, vítr si pohrává s mými vlasy..písek ještě studí, lehce našlapuji a zanechávám v písku otisky mé nohy..otisk mého já..ale vlna za vlnou pomalu zaplavuje mou stopu a ona mizí..všechno je pomíjivé...vše. ..je to smutné uvědomění si, že tomu tak je, co bylo před vteřinou už není...chladná voda mi protéká mezi prsty....kamínky se mi vtiskuji na má chodidla..sednu si a chystám se pozorovat ten přírodní úkaz..úkaz zrození..probuzení..Najednou mám pocit, že vše se ztiší..přichází ten okamžik..okamžik ticha..až mrazivého ticha..cítím, že se náš pozemský čas zastavil..že vše přestalo dýchat a vše čeká na to nadechnutí, které přijde ...a je to tu..nastává ranní symfonie, kterou bereme všichni jako samozřejmost..jako něco s čím počítáme..že vždy přijde. Začne to malým paprskem, který projede po hladině moře .až ke mně a nachvíli mě oslepne...paprsek sílí a mohutní-hladina si pohrává s těmi stříbrnými nitěmi, které se pomalu mění ve zlatavé odlesky..slunce už zaplavuje ..je mi nádherně..je mi božsky..cítím se jako bohyně zrozená z mořských vln....nevadí, že mám na sobě jen košili..ale ten pocit bohyně je ve mně..
...otáčím se ke slunci..vnímám teplé paprsky na svém těle..bosé nohy našlapují na hebkou trávu..oči mám zavázané..nic nevidím..ale cítím ten pulzující život ve mně..mé tělo tančí ...zaplavuje mě radost..pryč je ostych, stud...ty by mi bránily v tom pocitu opojení, prožívání.......
Je mi krásně jsem tu já..hudba..příroda...zachvíli vnímám jen samu sebe ..jsem štastná...a je mi jedno, jestli vypadám tak nebo tak..já jsem tu a žiji, dýchám, tančím....cítím lehký vánek ze sukní, vlasů a těl tančících žen kolem mě...ženské energie je plno... odhodit stud a ostych stojí za to.. užít si tu chvíli lehkého bytí....chvili opojení životem.... chvíli úplného zastavení ...chvíli být v myšlenkách uvnitř sebe.
Chci protančit životem s lehkostí, nadhledem, radostí ... a díky ženskému kruhu s La que sabe jsem si spoustu věcí uvědomila...
Děkuji a těším se na další tanec, meditace, tvoření s Vámi ...milé bohyně....
(Poděkování bohyním z La Que Sabe)
(Den Slunce 3. května)
....už ráno jsi se na mě usmívalo, svými paprsky jsi mě lechtalo po tváři a dávalo mi najevo - vstávej je čas..
Celý byt jsi prozářilo. Já jsem otevřela okno dokořán a kochala jsem se tvou krásou... tvá záře mě donutila zavřít oči a tím jsem se dostala k sobě ..do mého JÁ....vykoupala jsem se v tvé sluneční lázni plné hřejivých doteků.. a v duchu jsem ti poslala má přání do nového dne...Tahle rána miluji...
My lidé, tvůj ranní rituál bereme jako samozřejmost a zapomínáme na to, že občas bychom se ti měli poklonit a poslat ti oslavnou ódu...za to, že nepřetržitě shlížíš dolů na nás..
a svou přítomností nám dáváš život, život plné tvé energie...nabité radostí, štěstím a harmonie!"
Slunce, děkuji ti!
Otáčím další list v kalendáři s radostí a očekáváním. Je tu květen. S ním přichází spoustu mých plánů.....ale kalendář mě varuje slovy:,, V květnu je nejvíce ohroženo srdce ."...........
.Srdce v ohrožení? Kým? Proč? Co mu hrozí? Kolaps z lásky? Bude plakat? Nebo se smát?...........
Vždyť květen je měsíc lásky a nevím, proč by právě srdce mělo být v ohrožení. Možná je tím myšleno, že lidé otvírají svá srdce více než jindy a energie lásky se rychle šíří a může způsobit kolaps...krásný kolaps...u kterého svět zrůžoví...u kterého štěstím tečou slzy.. u kterého ucítíme to lehké zašimrání .....zatočí se hlava a srdce buší na poplach...aaaaaaaa náhle je srdce v ohrožení.
Rada zní----- je to třeba jen pořádně rozdýchat...
Dnes se radujte, čarujte, přeskakujte ohně štěstí jako naši předkové, abyste se očistili, načerpali novou energii...zbavte se toho, co Vám už nepřináší užitek, rozlučte se s věcmi, které už vám nedávají smysl...Dejte prostor věcem, které čekají na vhodnou příležitost přijít k vám a Váš život naplnit něčím novým...Vyčarujte si zářivou kouli kolem sebe...Zkuste dnes nemyslet na denní starosti..Staňte se ženou nespoutanou, divokou, krásnou, smyslnou.....Čarujte jako bohyně...Přilákejte k sobě to, v čem vidíte smysl svého života...Nic neodkládejte! Radujte se, vstupujeme do voňavější, teplejší poloviny roku..do období hojnosti, zrození, tepla..Je magický úplňkový den...Užijte si ho....:)
Cítila jsem, že s rokem 2018 přijde něco nového, že dojde ke změnám v mém životě. Vše co jsem měla v hlavě velmi dlouho...se začalo tvořit... vlastní webové stránky, blog...častěji beru do ruky pastelky a své myšlenky dávám na papír...dostávají se ke mně knihy, které podporují mé plány...chystám další módní přehlídky...dělám to, co mě baví...co mě naplňuje...otvírám oči a cítím tu rozzářenou duši...těším se na všechno nové, co přichází. Pochopila jsem, že vše má svůj čas a velké věci přichází pomalu, nenápadně a v tu pravou chvíli....a jsou věci, které musíme pro ty nové opustit a tím uvolnit místo...
...je ráno..svítá...bosýma nohama kráčím...kamínky se mi vplétají mezi prsty a voda mě chladí..cítím se svobodně..vnímám jen šumění moře...a paprsky právě probuzeného slunce. Chce se mi výskat radostí a křičet:,,ŽIVOT JE KRÁSNÝ!!" Děkuji............
malba na hedvábí, z které vzniknou šaty Ráno u moře
".....Pak jsem se ohlédla a uviděla ji. Byla tak bílá. Taková maličká. Sněženka. První na světě. Chtěla jsem ji utrhnout, ale slyšela jsem, jak mi říkáš, že i sněženky mají duši. Slaboučkou, co se ještě třese."
Z knihy povídek Proč padají hvězdy autor Martin Nodl
......sněženka, posel jara, která i navzdory chladnému, mrazivému počasí vylézá ven a svou něžnou krásou nás vždycky překvapí. My se na ni každé jaro s údivem díváme a usmějeme se...v duši ucítíme lehké zašimrání...a náš hlas, který máme uvnitř, nám šeptá : tak už přijde to jaro....už kvetou sněženky!!!
Četla jsem, že když spatříme první sněženku, máme si ji utrhnout a schovat si ji třeba do své oblíbené knihy.... pro štěstí a teď přemýšlím...když ji utrhnu budu mít štěstí...ale.....
jedna malá drobná sněženka ztratí svou duši.........................a to nemohu udělat.....to štěstí si ke mně najde cestu jinak.........
Jmenuji se Blanka Drabová. Jsem už ,, jak já říkám velká holka". Je mi 47. Bydlím v malém městě v Bruntále. Jsem povoláním učitelka, vystudovala jsem obor český jazyk a výtvarná výchova. Jsem vdaná 27 let a máme dvě úžasné dcery (20, 14).
A kdo jsem?
Především jsem žena a užívám si to.
Velmi ráda tvořím, maluji, kreslím, navrhuji, čtu ... Miluji knížky především ty, které mě posouvají dál. Každý den končím s knížkou v ruce. Stále vyhledávám nové podněty, nové informace. Baví mě poznávat svět. Baví mě dívat se pod pokličku přírodě, vesmíru. Věřím ve vesmírné zákony, věřím v sílu myšlenky, věřím v sebe, ve svou sílu, ve svou ženskost. Věřím, že ženská energie promění svět. S maminkou máme uměleckou kavárnu. Naším cílem je obohatit život lidem, aby ve svých životech hledali krásu a radost. Pravidelně chystám krátká povídání pro ženy. Naše setkávání jsou velmi obohacující. Dala jsem jim název Bohyně nestárnou. Myslím si, že je velmi důležité, aby se ženy setkávaly a vytvořily svou komunitu. Pro ženy pořádáme i módní přehlídky z naší autorské dílny. Maluji na hedvábí a textil. Upřednostňuji modely, které zdůrazní křehkost a krásu ženy. Jsou to modely především pro ŽENY, které se nestydí a nebojí se být jiné a originální. Ráda cestuji. Mám ráda vůni levandule, pole rozkvetlých slunečnic, šumění moře, východ slunce, obdivuji díla impresionistů a především Vincent van Gogha. Výtvarná díla impresionistů jsou mým vzorem a jejich kraj Provence mým zamilovaným místem. Pravidelně jako správná bohyně pečuji o své tělo, chodím do fitka. A když potřebuji nabrat sílu a energii rozběhnu se do lesa a běžím a běžím a běžím a čistím hlavu...
Miluji svůj život, věřím, že to lze vyčíst i z mých kreseb. Svět kolem nás nám dává neskutečné možnosti.....jen se stačí zastavit .....chvíli vnímat...cítit....a nové podněty a nápady jsou tu.
Vše nové je pro mě velkou výzvou...Věřím, že nic není náhoda.
A to jsem já.......
Blanka
...jsem moc ráda, že si stále více uvědomuji, jak je krásné být ženou. Škoda, že jsem dlouho žila s vědomím, že jsem taková...a taková...a chybí mi to a zase tohle k dokonalosti, měla jsem spoustu komplexů a všímala si "nějakých mých vymyšlených nedostatků v mé hlavě o sobě". Najednou se něco změnilo a já zjistila, že jsou...
Jaro... cítím už tu krásnou opojnou vůni jara..slyším zpěv ptáků..a konečně cítím i sluneční paprsky na svém obličeji..to miluji..vystavuji se slunci, kde můžu... zaplavuje mě nová krásná energie..ještě více cítím své ženství..přichází znovuzrození...a chci se ještě více cítit jako žena...v krásné malované sukni z hedvábí s názvem Vůně tulipánu....
....chvíli se zastavte a vnímejte ten klid kolem Vás...Namalovala jsem obraz s názvem Šepot andělů...je pro ženu, která je pro své blízké takovým andělem..